Info

[Lidice-Austausch]: Lidice a válka o paměť (tschechisches Original)

Kdysi se věřilo, že pokud má člověk příliš těžkou vzpomínku, se kterou nechce dál žít, má najít strom, odštípnout z něj kus kůry a vzpomínku do rány pošeptat. Kůru má pak opět přiložit ke kmeni, aby mohla zarůst a navždy tak ve stromu ukrýt tíhu paměti. Stromy zároveň vždy souvisely se smrtí: pohanské kmeny na evropském území jim přinášely obřadní oběti a ještě donedávna přetrvala tradiční víra, že do stromů vstupují duše zemřelých, proto se sázely na hrobech a hřbitovech, jako jakési nádrže mrtvých.

Nedaleko Prahy, uprostřed památníku obce Lidice, která byla před sedmdesáti lety jako odplata za atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha vyhlazena, stojí stará křivá hruška: nepěkný strom s rozštěpenou a rozcuchanou korunou, který skutečně vypadá jako by v sobě nesl něco cizího: vypadá jako nemocný cizí pamětí, kterou stále nedovedl strávit, jako přeplněná nádrž mrtvých. Strom, u kterého by měl člověk opravdu váhat, jestli jíst jeho plody. Vyhlazení Lidic přežilo sedmnáct dětí, několik desítek žen a tato jedna hruška. V roce 1942, to byl malý stromek, kterému při likvidaci kostela utrhla detonace korunu a byl proto považován za mrtvý. Holý kmínek přece jen přežil, po dlouhých letech vyrostl a stal se ikonou celé tragédie.

Připomínání lidových pověr, Keltských a Germánských tradic má s chladně promyšleným vyhlazením Lidic mnohem hlubší souvislost, než by se na první pohled mohlo zdát. Celá akce měla všechny znaky rituálu: muži starší patnácti let byli popraveni, ženy poslány do koncentračních táborů, děti zplynovány, místní kostel byl vyhozen do povětří, domy vypáleny a zbourány do základů, sutí, která z nich vznikla, byl zavezen rybník a změněn reliéf krajiny. Aby nikdo nedokázal lokalizovat přesnou polohu vesnice, bylo dokonce přesunuto koryto potoka. Stromy byly pokáceny a vytrhány i s kořeny. Z hrobů byli vykopáni mrtví, rakve zničeny, náhrobky odvezeny a použity jako stavební materiál v nacistických kasárnách.

Lidice zdaleka nebyly jedinou obcí, která byla nacisty vyhlazena. Na východní frontě byly se zemí srovnány stovky vesnic a přesto ani jediná nevstoupila tak silně do povědomí celosvětové veřejnosti. Samozřejmě je to z části dáno tím, že v Lidicích proběhla politická msta namířená proti civilnímu obyvatelstvu mimo frontové linie. Celá věc má ale hlubší podloží. Říct, že Lidice byly "vymazány z mapy" je příliš slabé a nedostačující. V Lidicích skutečně proběhl obřad s cílem definitivně a do poslední stopy odstranit jednu vesnici z lidské paměti: zcela popřít její existenci přítomnou, minulou i budoucí.

Nátlak na vynulování vzpomínek byl tak obsedantně precizní, tak poučený v tom, jaké mechanismy fungují v lidské paměti, jakými pravidly se řídí lidská nostalgie, až se dá hovořit o jakési strašné variantě poezie. Proč se Nacistická msta nezastavila u likvidace obyvatel, u chladného a důsledného přetrhání genealogických linií, u demolice budov? Proč násilí pokračovalo dál zdánlivě absurdně na krajině, proč se obrátilo proti něčemu tak bezbrannému a zároveň lhostejnému jako je terén?

Mluvit v tomto případě o poezii není vůbec bezpředmětné, ani lacině provokativní: celá nacistická ideologie byla nesena vlnou silného národního romantismu, sentimentálně založené myšlenky, shrnuté pod známý termín Blut und Boden, krev a půda. Téměř posvátný vztah člověka k místu je základním myšlenkovým diskurzem nacismu (vyvěrá z něj i tolik populární a nesčetněkrát zpracovaný příklon některých říšských elit – především Himmlerův – k okultismu). Odkaz ke starogermánským kultům, mystický vztah k půdě, jakýsi agrární romantismus, adorace vesnického života (venkov byl chápan jako zdroj krve německého národa), odpor k "slabošskému" městskému životu, specifické pojetí přírodních zákonů, účelový výklad Darwinových evolucionistických myšlenek, to vše dohromady v neuvěřitelně patetické směsi tvořilo ideovou platformu nacismu a v tomto světle je třeba chápat i rituální povahu, kterou vyhlazení Lidic mělo. Odplata za smrt říšského protektora se demonstrativně obrátila proti tomu, co bylo v nacistické ideologii považováno za samotný základ společnosti: proti celé vesnici, jakési miniatuře národa. Tím se odhaluje i silný dopad, který celá tragédie měla. V nacistických koncepcích Lebensraum a Generalplan Ost se počítalo s tím, že se z obsazených východních oblastí stanou kolonie, surovinové základny a obilnice Říše, slovanské národy měly být z části vyhlazeny, z části přesídleny na východ, z části poněmčeny. To, co se odehrálo v Lidicích, se velmi podobalo principům sympatetické (resp. homeopatické) magie: jako při bodání jehel do hadrové panenky zde bylo na zmenšenině praktikováno to, co mělo již brzy postihnout celé národy. 

Ve vyprávění posledních žijících pamětníků – několika málo dětí, které unikly zplynování v Chelmnu, protože byly vybrány na poněmčení – se objevuje jeden zvláštní akcent, cosi nezachytitelného jakoukoliv odbornou historickou studií. Jde o neobvyklou přesnost v detailu, o zvláštní drobnosti uvízlé v paměti, které mají až překvapivě silný imaginativní náboj. Pamětnice Marie Šupíková ve vzpomínkách na Lidice před jejich vyhlazením například zmiňuje zdánlivě bezvýznamný detail: v lidickém krámku byla dóza na bonbóny, bonbony se zevnitř cukrem lepily na stěny, bylo proto vždy potřeba ze strany do dózy bouchnout aby se vysypaly ven. Proč právě chrastění bonbonů v tichém krámu uvízlo mezi všemi objektivně podstatnějšími vzpomínkami? Čím se dóza na bonbony stala tak privilegovaným objektem, že se v paměti uchovala, zatímco tváře mnoha lidí z ní dávno vymizely? Jenže právě tak funguje paměť: drží se drobností, zvuků, vůní, pachů interiérů. Věcí, které kdysi byly tak známé, že je člověk přestal vnímat a které přesto zůstaly vryty v paměti tak hluboko, že stačí nejdrobnější připomínka, jen náznak, závan vůně, a kolem detailu naroste celý svět.

Kdybych chtěl být efektní, řeknu, že v Lidicích proběhla válka proti dóze na bonbony. Vyhlazení končilo až u poslední nejdrobnější vzpomínky nejmenšího dítěte. Likvidace byla zamýšlena tak absolutně, sahala tak hluboko, že nejenže usmrtila lidické občany, ale začala se mstít i na jejich paměti. Jak se ale mstít na vzpomínkách mrtvých? Čím absurdnější představa to je, tím je děsivější. To, že se náhle začnou provádět agresivní a téměř neurotická opatření proti samotné možnosti že by někdo přišel a vzpomenul si "tady, hned u potoka byl ten a ten strom, jeho listí tak a tak šumělo, v neděli jsme pod ním sedávali a povídali si," to, že někdo vynaloží tolik cílevědomé, organizované a do detailu promyšlené práce na to, aby si už nikdo svou paměť nemohl lokalizovat, vytrhá stromy, přemístí koryto potoka a zasype rybník, to všechno je něco tak ponižujícího, vědomě zasahujícího člověka v jeho nejintimnější oblasti, že se tomu dá skutečně jen stěží uvěřit.

Přes všechnu pochybnost šlo o přísně racionální čin. Nacismus ve své preciznosti nikdy nejednal v amoku, všechno zlo se dělo od rýsovacího prkna. Vyhlazení Lidic má svou strašnou logiku: nejdůmyslnější násilí, které lze na západním člověku spáchat, je násilí na jeho paměti. Je to přímý útok na jeho identitu. Vyhlazení Lidic bylo suverénní zprávou světu, kam až je Německo odhodláno zajít: kdokoliv se mu odváží vzdorovat, bude jednou provždy a do poslední stopy vyřazen z historie. Ať už jde o jednotlivce, nebo celé národy. Taková zpráva měla samozřejmě dalekosáhlé důsledky, protože učinila nacistické záměry zcela transparentní. Vyhlazení Lidic mělo nakonec přesně opačný účinek, než bylo zamýšleno, obec neupadla v zapomnění, stala se naopak symbolem protinacistického odporu.

U momentu ztráty historie je zajímavé se na chvíli zastavit. Každá válka se samozřejmě vede o paměť: vede se o dějiny. O jejich formulaci. Co se neuchytí v dějinách, to po čase definitivně ztrácí svou existenci. Archaické civilizace a přírodní národy, shrnované pod přesný název prehistorické (nejde o národy před historií, ale o národy, u nichž se zaznamenávání historie nestalo kulturní strategií) o cosi takového usilovaly: pravidelně čistily svůj čas od nánosů dějin. Jejich čas neměl podobu linie, ale cyklu. Vše se vracelo ke svému prvopočátku, historie byla v tomto systému nadbytečná, představovala cosi jako zhoubné bujení, obracející se proti společenskému řádu.

Euroamerickou kulturu je naproti tomu už několik set let možné definovat jako kulturu paměti. Západní společnost je založena na téměř obsedantním hromadění minulého času a jeho neustálé interpretaci. Jako celek je určena svým vývojem, zdokonalováním, neustálým překračováním limitů, růstem do nekonečna. Tento vývoj je dokumentován a stimulován právě historií, která představuje základní oporu společnosti i nejefektivnější nástroj moci. Paměť vždy znamená kontrolu. Kdo má kontrolu nad lidskou pamětí, nad formulací a interpretací dějin, ten má kontrolu i nad lidmi. Milan Kundera v Nesmrtelnosti provokativně píše: Velká kultura není nic jiného, než dítě té evropské perverze, která se nazývá historie, to jest té posedlosti jít stále kupředu, považovat sled generací za štafetový běh, kdy každý překonává svého předchůdce, aby byl překonán svým následovníkem… Robespierre, Napoleon, Beethoven, Stalin, Picasso jsou všichni závodníci toho štafetového běhu, patří na stejný stadion.

V momentě, kdy štafetový kolík evropské historie držel v ruce Hitler, bylo dobře patrné, jakému účelu paměť v politické struktuře slouží: nacismus stál na kompletním přeformulování dosavadních dějin, na odmítnutí "měkké historie" Evropy a přijetí myšlenky jediného výjimečného národa, který se velkým obloukem vztahuje až k nejstarším evropským pohanským kořenům. Každé politické zřízení stojí na určité volbě historie. Hans-Georg Gadamer v té souvislosti upozorňuje na fakt, že historie nikdy není objektivním záznamem toho, jaký byl svět v minulosti – zachytit něco takového není možné – historie představuje pouze text, který se nabízí k interpretaci.

Co se ale stane, pokud západní člověk – to strašné zvíře, které se naučilo žít v pralese své paměti – tento text ztratí? Pokud je mu k němu odmítnut přístup? Zapomnění má vždy existenciální rozměr: přímo odkazuje k nicotě, k nebytí. Přesně to se mělo stát v Lidicích i ve všech nacisty podrobených územích. Všichni tito lidé byli odsouzeni k zapomnění.

Boj o paměť, který v Lidicích proběhl, měl zvláštní dohru po válce. Přeživší lidické děti, které byly poslány na poněmčení, začaly v adoptivních rodinách žít zcela nový život, výchova měla z ještě velmi mladých dětí vymýtit jejich mateřskou řeč, jejich vzpomínky měly být nahrazeny jinými, jako nějakým laboratorním náčiním se do předtím pečlivě vydezinfikované dětské paměti mělo vložit stoprocentní němectví. To byla poslední fáze likvidace Lidic, kterou nicméně zmařila německá kapitulace a konec války. Po nějaké době se podařilo děti vypátrat a navrátit jejich matkám, případně příbuzným. Náhle se vše přetočilo naruby, stoprocentní němectví se z léku změnilo v chorobu, ze vzpomínek, které měly být vymazány a nahrazeny jinými, se stalo to nejcennější: skutečné klenoty, které bylo třeba znovu vydolovat a vynést na světlo.

Jedním z takto repatriovaných dětí byl i Zdeněk Petřík. I on byl v Německu vypátrán a navrácen své matce, i on dostal zpět své vzpomínky na dětství v Lidicích. Potíž byla v tom, že v Lidicích nikdy nežil: jak později ukázaly krevní testy, chlapec byl za Zdeňka Petříka, který s největší pravděpodobností zemřel spolu s ostatními dětmi v Chelmnu, zaměněn omylem. Jeho pravou totožnost se nikdy nepodařilo zjistit. Byl odebrán německým adoptivním rodičům, od nichž dostal jméno Walter Lager, pěstouni si jej během války vybrali v táboře v Lodži, kde byly internovány především děti polských odpůrců nacismu, jeho skutečná minulost tedy možná sahala do Polska, jisté to ale není.

Chlapec po krevní zkoušce ztratil svou identitu. Mohl si sice ponechat jméno Zdeněk Petřík, na svou paměť ale nárok ztratil. Ocitl se v historickém vakuu, z něhož se mu nikdy nepovedlo dostat. Zatímco se uprostřed racionálního dvacátého století – na samé špičce západního vývoje – odbývala největší a nejabsurdnější událost moderních dějin, toto malé dítě třikrát po sobě přišlo o své rodiče, o svůj původ a domov. Zdeněk Petřík nikdy nezjistil, kým vlastně je, zasekl se v jakémsi zádveří dějin. Oženil se, měl dceru, ale manželství se po čase rozpadlo. Dožil jako alkoholik a bezdomovec, přespávající – velmi příznačně – na Lidické autobusové zastávce, v zemi nikoho, odkud není kam utéct, ani kam se vrátit domů. Pozůstatky jeho těla se našly v roce 1998 v kanalizačním potrubí na Kladně, podle znaleckého posudku zde ležely skoro rok. Zděněk Petřík celý rok nechyběl jedinému člověku.

Druhá světová válka: válka světa proti nacismu (ideově neseného na vlně národního romantismu) se pro současnou většinovou společnost (ideově nesenou na vlně konzumního romantismu) stala prvořadým popkulturním kýčem. Památník lidické tragédie má přesto velmi střídmou a nepatetickou podobu: vypadá jako park. Je dobře, že vzpomínka právě na tuto událost má podobu krajiny. V korunách stromů zpívají ptáci, je zde potok, síť cestiček, po kterých se sluchátky v uších klušou víkendoví běžci. Je zde růžový sad, ve kterém se oddávají svatby. Lidice jsou dnes místem, kde lze strávit příjemné letní odpoledne. Je to tak správně: život se sem přece jen nakonec vrátil. Uprostřed údolí stojí hruška s rozsochatou korunou, její listí šumí ve větru, strom, který přežije všechny lidské pamětníky dávných událostí, sám se stane poslední zdřevnatělou vzpomínkou.

Přemýšlel jsem, jestli Zdeňka Petříka, dokud ještě žil, při pohledu na tu hrušku (protože ji určitě vídal často) někdy napadlo, že jsou si vlastně velmi podobní. Plní cizích vzpomínek, které si nevybrali. Oba se náhodně připletli k události, která se jich netýkala, a přesto jim navždy poznamenala život. Oba jsou zmenšeninou celé tragédie, jejími malými symboly: i Lidičtí občané se nešťastnou náhodou připletli k něčemu, co se jich netýkalo, k velkému patetickému boji o podobu světových dějin. I když hruška je na tom lépe, stala se součástí piety. Zdeněk Petřík se změnil v smutný povzdech: celou jeho pozůstalost tvoří starý špinavý hřeben, prázdná krabička od cigaret a smutný povzdech jeho bývalé ženy, která o těch odpadcích vypráví na televizní kameru v jakémsi dokumentárním pořadu s dojemnou znělkou. Lidice válku o svou paměť vyhrály, Zdeněk Petřík – neznámý muž se jménem mrtvého dítěte – ji bohužel prohrál.