Info

[Sulzbach-Rosenberg/OPf.-Austausch]: Tschechische Originalversion

Ztišení. A náhle, jako výkřik, uprostřed lesa hrst ovocných stromů. Třešeň, jabloně, švestky; u rozpadající se zídky pokroucená hruška. Rostou tu v mlčenlivém souznění, v hustém mlází zapomenutý keř rybízu, zdivočelý a opuštěný šeřík.

Stopy člověka.

Přibližuje se pomalu, krok za krokem, chce obelstít sám sebe a vzpomenout si na jméno vesnice, aniž by se musel podívat do mapy, kterou má přeloženou a zastrčenou v kapse. Dýchá prudce a přerušovaně; vesnice leží ve stráni a dalo mu zabrat, než se sem dostal, po celou dobu musel bojovat s myšlenkou, že to vzdá, vrátí se do údolí a počká na autobus, který ho odveze zpět do hotelového pokoje, k šálku kávy a ranním novinám.

Když pak během stoupání začal narážet na zídky, které kdysi oddělovaly jednotlivá pole, ožil a vrátila se mu odvaha; slíbil si, že až se dostane nahoru, vykouří si za odměnu cigaretu.

Teď stojí na místě, které bývalo ovocným sadem (na jméno vesnice si stále ještě nevzpomněl), a dívá se do korun stromů, třešeň před pár týdny odkvetla a korunu má obsypanou malými zelenými kuličkami, podobně jako jabloně.

Strnul s rukou vsunutou do kapsy větrovky, a teprve když nahmatá krabičku cigaret, uvědomí si, že si chtěl zakouřit. S cvaknutím zapalovače a palčivou chutí tabáku mu nečekaně v mysli vytane jméno vesnice: Ludwigsbrunn.

***

Na cestu podél hranice se dobře vybavil. Na nohou má pevné boty a kalhoty z nějakého supermoderního vlákna; pořídil si je v jedné z těch zálesáckých prodejen, které se tolik rozmohly. Bundu mu koupila dcera a dala mu ji společně s mobilním telefonem, který se nebyl schopen naučit ovládat; pamatuje si jedině to, že když v určitém sledu zmáčkne dvě tlačítka, dovolá se jí.

Slíbil, že jí bude telefonovat každý večer.

V batohu má náhradní oblečení, konzervy, nůž a prázdný zápisník. Doklady si pečlivě zabalil do igelitu a vsunul na dno. Vzal si s sebou také svou poslední knihu, tu, na které si recenzenti nejvíc smlsli. Nebyl si jistý, co přesně s ní chce udělat: rituálně ji spálit nebo zahrabat. Také by ji mohl zgruntu přepsat nebo z ní večer předčítat lesním zvířatům, pokud by se s nějakými setkal. Jmenuje se příznačně - Chodec, a k jeho pouti se tudíž docela hodí. Zpočátku ho tížila ("Thomas Müller zešílel," napsal jeden z recenzentů, "a to, co můžeme v jeho knize číst, jsou spíše výplody samolibého grafomana než etablovaného autora."), ale pak si na její váhu zvykl.

V nepromokavých šatech a pohorkách si připadá nedobytný, a zároveň uzavřený sám do sebe, jako larva. Kouří a popel sklepává do jamky, kterou vyhloubil v zemi, během své cesty za sebou nechá spousty malých hrobečků s jedním nebo dvěma vajgly.

***

Irene Bachová, dcera Thomase Müllera, sedí v restauraci s redaktorkou jednoho ženského časopisu.

Nejdřív začal zapomínat jména, říká. Oslovoval mě Liesel. Myslela jsem si, že si dělá legraci, protože Liesel se jmenovala maminka. Bylo mi trapné se ho na to ptát, přecházela jsem to mlčením. Jméno mého muže i našich dětí si pamatoval. O něco později jsem si ale všimla, že je vždycky urputně loví v paměti, a nakonec jsem našla malé papírky, takové ty lepící, na kterých měl naše jména napsaná. Já jsem tam byla uvedená zase jako Liesel, a to mě tak rozčílilo, že jsem se konečně ohradila; Neříkej mi Liesel, vyjela jsem na něj. Překvapeně na mě koukal a pak se omluvil. Večer mi to bylo líto, zavolala jsem mu, abych to mezi námi urovnala, a on se smál: pěkně jsi mi to vytmavila. To se stalo asi před sedmi měsíci, v prosinci. Od té doby se to jenom zhoršovalo.

Irene hovoří o svém otci, spisovateli, který před dvěma lety vydal svou poslední knihu. 

Takže teprve v prosinci jste si uvědomila, že je něco špatně, řekne redaktorka.

Ne, Irene zavrtí hlavou a napije se vody. Zadívá se na diktafon, blikající vedle misky s oříšky.

Asi před rokem jsem zjistila, že si dává brýle a mýdlo do mrazáku, řekne tiše. Pokaždé, když si umyl ruce, vzal mýdlo a odnesl ho do mrazáku. A večer, před spaním, udělal to samé s brýlemi.

To vám muselo připadat hodně divné, usoudí redaktorka. Má rtěnku stejné barvy jako Irene, Rouge Allure od Chanelu, možná si ji dokonce pořídila v té samé parfumerii.

Ne, řekne Irene. Tehdy mi to divné nepřišlo. Výstřední, to ano, ale ne podezřelé. Věděla jsem, že má něco rozepsané, a kdykoliv otec na něčem pracoval, choval se zvláštně.

Redaktorka přikývne, ačkoliv neví, co přesně má Irene na mysli. Domnívá se však, že znát libůstky jednoho z nejznámějších německých spisovatelů patří k dobrému tónu.

Irene chvíli mlčí. Pak si vezme oříšek a otáčí jím v prstech.

Když psal Chodce, řekne, spal v ponožkách, zásadně v každé jiné.

Redaktorka se usměje.

Myslela jsem, že tohle je něco podobného, pokračuje Irene. Jestli mu mělo mýdlo v lednici pomoct lépe se soustředit, tak proč ne?

A kdy vás napadlo, že půjde o něco vážnějšího? zeptá se redaktorka.

Irene pustí oříšek do misky.

Když zapomněl psát, řekne.

Tvůrčí blok? zajímá redaktorku.

Irene sáhne po jídelním lístku. Očima  přejíždí stránku a najednou pocítí obrovský smutek při vzpomínce na otce, kterého před dvěma dny vysadila v českém hotelu. Vůbec mu neměla dovolit, aby se do něčeho podobného pouštěl.

Žádný tvůrčí blok, řekne. Prostě zapomněl, jak se píšou písmena.

Redaktorce se nepodaří skrýt údiv.

Souhlásky mu zčásti zůstaly, pokračuje Irene, ale samohlásky mu vypadly úplně.

Podá redaktorce jídelní lístek. Užaslá žena si ho od ní vezme, všimne si, že Irene bezděčně udělala nehtem rýhu pod jídlem, které si chce dát. Čerstvý pstruh s bylinkovou omáčkou a zámeckými brambory. Objedná si to samé a ještě jednu láhev vína, na účet redakce.

***

Nechce obědvat na troskách vesnice. Svižnou chůzí urazí asi půl kilometru, jde řídkým listnatým lesem. Mine podstavec božích muk; železný kříž nahoře sice chybí, zato u paty podstavce se červenají první jahody. Natrhá si je do dlaně a spolyká, ujde ještě kousek a na okraji pěšiny se posadí. Naproti sobě má buk s rozložitou korunou, na stříbrné kůře se leskne zelenobílá turistická značka. Vyloví nůž a z balíčku několik plátků chleba, pak na krátký okamžik zazmatkuje. Mysl je přehlcená dojmy, najednou neví, co chtěl udělat, proč drží v ruce kapesní nožík. Když mu zakručí v břiše, vzpamatuje se a vytáhne paštiku a sýr; maže si chléb a u toho si píská; poobědvá nad mapou, na niž si ještě v Německu vyznačil trasu.

Sytý a spokojený se natáhne do trávy. Zavře oči. Červnové slunce, cezené větvemi stromů, mu dopadá na víčka, připadá mu, že si na oči přiklopil dvě perleťové růžové lastury. Vnímá krev, která mu líně protéká žilami a omývá mozek (ten si představuje jako rozdrobenou pevninu); vydechuje klidně a pomalu. Mohl by takhle ležet věčně, kousek od zaniklé vesnice.

Hledal by ho někdo?

A opět několik vteřin paniky, srdce mu poskočí a vynechá jeden dva údery; nemůže si vybavit své jméno ani to, zda má nějakou rodinu, trvá to krátce, moucha, která se mu usadila na hřbetu ruky ještě nestačila složit křídla, když se mu vrátí paměť.

Thomas Müller! vykřikne do ticha své jméno, šťastný, že si vzpomněl.

Ještě chvíli odpočívá, prsty škube měkkou trávu kolem sebe a klade si ji na obličej, mezi zuby rozkousne několik stébel. Potom rozloží mapu, další vesnice (Goldbach) by měla být pět kilometrů odtud, tři kilometry po zelené značce a poslední dva po žluté. Má v úmyslu k vesnici dojít, prohlédnout si její zbytky a pak se někde utábořit na noc.

Jde zvolna, nespěchá. Pěšina, po níž kráčí, je úzká, vine se nízkým vřesem a borůvčím. Občas je vysypaná štěrkem a drobnými kamínky; několikrát mine klády, které si lesníci připravili k odtažení.  

Těsně před rozcestím, kde se má odpojit ze zelené značky a vydat po žluté, se mu začne chtít na záchod; spustí se mezi stromy a s požitkem vymočí, silným zlatým proudem.

Rozcestí, na němž stojí stůl s lavicemi a stojan na kola, je okupované rodinkou s dvěma dětmi. Dívají se na něj podezíravě, starý muž uprostřed lesa v nich nevzbuzuje důvěru. S mapou v plastovém obalu, zavěšenou na krku, jim připomíná účastníka orientačního běhu.

Usměje se na ně a pokračuje dál, cesta mírně stoupá mezi smrky. Poslední dva kilometry se mu nepodaří ujít na jeden zátah, stoupání je prudší, než čekal. Odpočívá na velkých kamenech a potom ještě jednou, na malé mýtině, těsně před opuštěnou vesnicí, do které míří.

Goldbach měl před válkou sto šedesát obyvatel, dva hostince, rybník a kapli. Nezůstalo tu z toho nic, místo bývalého rybníka zarostlo náletem a z kaple zbyla jediná stěna, vysoká asi dva metry.

Zapálí si u ní svou druhou cigaretu. Když dokouří a pohřbí nedopalek, opře se o zeď. Čelo si odírá o zbytky omítky a nosem vtahuje vůni vlhkých cihel a malty. Má zavřené oči a nemyslí vůbec na nic; má úplně prázdnou hlavu, beze všech myšlenek, úzkostí a strachu, bez nemoci.

***

Utáboří se kousek za vesnicí. Roztáhne celtu a nejmíň půl hodiny zkoumá spacák, než se mu podaří vyznat se v systému různých přezek a zipů. K večeři si otevře konzervu vepřového masa a sní ji studenou; slíbil Irene, že nebude rozdělávat oheň. Pořádně se napije vody a ze sáčku si vezme jeden ovocný bonbón; zuby si nečistí. Nakonec si zaleze do spacáku, jen ve spodkách a košili, a dívá se, jak za korunami stromů zapadá slunce. Je zvědavý, jaká tu bude noc - studená? Plná zvuků divokých zvířat? Největší strach má z hmyzu. Uvědomí si, že se zapomněl postříkat repelentem. Vyškrábe se ven a štědře se pokropí páchnoucí vodičkou, potom se vrátí do tepla spacího pytle a pevně semkne oči. Když je znovu otevře, všude je tma, povrch spacáku je vlhký rosou a na nebi se třpytí hvězdy; okouzleně na ně zírá a snaží se mezi nimi najít nějaký řád.  

Spí neklidně a přerušovaně, s jakýmsi ostychem ze svého vpádu na neznámé území; naposledy spal pod širákem před několika desítkami let a už zapomněl, jak temná dokáže být venku noc.

***

Téma, kvůli kterému se Irene sešla s redaktorkou ženského časopisu, nemělo mít s Alzheimerovou nemocí nic společného. Znělo prostě a jednoduše: Život ve stínu slavného otce. Od chvíle, kdy se Thomas Müller zařadil mezi nejznámější německé spisovatele, musela na podobné otázky odpovídat tolikrát, že se to pro ni stalo rutinou.

Otcova nemoc, o níž neví dlouho, je pro ni však záležitostí tak novou a palčivou, že si nedovede představit, že o ní bude mlčet. Postupně před očima soucitné redaktorky rekonstruuje dosavadní průběh choroby a uvědomuje si, že to, o čem mluví (brýle a mýdlo v lednici, popletené dny v týdnu a spodní prádlo natažené přes kalhoty), je spíše směšné než smutné; působí to, jako by její otec byl vynikající šprýmař, komediant.

Za pár dní se mu samohlásky vrátily a on zase mohl číst a psát, vypráví. Od té doby se už nic tak závažného nestalo.

Přinesou jim oběd a ženy se pustí do jídla.

Co říkají lékaři? zeptá se redaktorka, když odloží příbor. Sama žádnou zkušenost s Alzheimerovou nemocí nemá a to, co vypráví Irene, jí připadá fascinující.

Irene pokrčí rameny.

Bude se to zhoršovat, odpoví. Je to jen otázka času.

Pak se omluví a odejde na toaletu. Pustí vodu a opře se o umyvadlo. Oči má zarudlé, ale nepláče.

Tati, řekne.

Než se vrátí zpět ke stolu, vytáhne z kabelky rtěnku a pečlivě si nalíčí rty.

***

Další den vyplaší Thomas Müller zmiji. Prodírá se ostružiním a najednou uslyší ostré zasyčení. Na zbytcích cihel se vyhřívá štíhlé černé tělo. Stačilo málo a mohl na hada šlápnout. Prudce zadupe, aby ho zahnal, a kapesníkem si otře čelo. Vesnice, kde se teď nachází, se původně jmenovala Reichenthal. Zůstalo tu pár ovocných stromů a kamenité zídky ohrazující zarostlá pole.

Prohlíží si jabloně, větve mají obalené mechem, ale stále ještě jsou to vzorné trojkmeny. Když byl Thomas malý, jeho otec o stromy v sadu pečlivě dbal, na jaře a na podzim je stříhal a neposlušné větve zatěžoval kameny, aby je donutil růst správným směrem.

I v Mnichově, kam se po válce odstěhovali, měli malou zahrádku, hned za městem, otec na ni jezdil na kole.

Thomas se usměje. Na otce už si dlouho nevzpomněl.

Reichenthal opouští v dobré náladě. V kapse větrovky má bonbóny a telefon, z kterého bude večer volat Irene. Brouká si písničku, kterou zaslechl v rozhlase, a tam, kde si nemůže vybavit slova, si pomůže pískáním. Cítí se mladý, silný a zdravý. Dva kilometry k rozcestí, vyznačenému na turistické mapě, ujde na jeden zátah. Na rozcestí se posadí, z batohu vytáhne konzervu landšmítu a sní ji s chlebem. Chybí mu hořčice. Potěší ho, s jakou lehkostí si vybavuje potřebná slova: landšmít se jí s hořčicí. Tlačenka s cibulí. Ovar s křenem. Těžko uvěřit tomu, že v Německu mu občas dělalo potíže si vzpomenout, k čemu je vlastně příbor. Nyní, uprostřed lesa, bravurně vládne otvírákem na konzervy a kapesním nožíkem. Všechno je, jak má být. Tohle je jeho krajina. Patří sem. Vyrůstal třicet kilometrů odsud, zdejší lesy má prochozené skrz naskrz.

Zapálí si cigaretu. Řekne to Irene, až s ní bude mluvit. Vydat se sem bylo to nejlepší, co mohl udělat. Zpátky do minulosti. Jeho paměť je jako zašmodrchané klubko; chytil ji za konec a začal rozmotávat; kdo ví, co na něj čeká na konci cesty?

Po obědě se natáhne na mez a nechává se prohřívat sluncem.

Uvažuje o nové knize. Nejlepší bude zapomenout na fiasko s posledním románem a pustit se do práce znovu, s větším fortelem. Zrovna teď, v lese, má největší chuť psát. Kdyby otevřel ústa, vyřinula by se z něj řeka slov a souvětí. Mysl má jasnou a bystrou.

Neposkvrněnou.

Skoro je v pokušení věřit tomu, že se opravdu uzdravil.

***

Večer, schoulený ve spacáku v embryonální poloze, volá na jediné číslo, které má uložené v paměti telefonu.

Co tu dělám? křičí na vyděšenou Irene. Kam jsi mě to zavezla? Okamžitě si pro mě přijeď!

Irene se ho pokouší uklidnit, ale on ji nevnímá.

Je tu tma, naříká. Jsem v lese, pomoz mi!

Konečně se Irene podaří ho přesvědčit, aby si z malé krabičky, kterou má v batohu, vzal dvě tabletky na uklidnění. Rozžvýká je a nasucho polkne. Panika pomalu odeznívá.

Jsi na výletě, říká mu Irene. Z papírku, který má před sebou, mu čte názvy vesnic, které chtěl navštívit.

Za pár dní si tě vyzvedneme v Inselthalu, oznamuje mu klidným hlasem. Nebo bys chtěl abychom přijeli už teď?

Thomas neodpovídá. Pláče. Kolem něj je tma, na obloze rozezná Velký vůz. Nechápe, co dělá v lese, proč není ve své posteli. Teprve když mu Irene podruhé přečte názvy opuštěných vesnic, začne uvažovat jasněji.

Inselthal, zopakuje. Tam jsem se narodil.

Ano, řekne Irene. A právě tam máš namířeno.

Teď nemůžu nikam jít, namítne on. Je moc velká tma.

Musíš se na to vyspat, odpoví Irene. Počkej do rána.

Pak mu znovu nabídne, že pro něj druhý den přijedou, ale on odmítne. Je unavený a rozbolavělý, adrenalin, který se mu ještě před chvílí hnal žilami, je vytlačován účinkem léků. Irenin hlas k němu doléhá z dálky, z bezčasí, kterým se nyní nehodlá zabývat. Zmáčkne jedno z tlačítek telefonu a Irene utichne. Thomas zasune telefon do kapsy batohu a kapesníkem si otře z tváří slzy. Vysmrká se. Víčka má těžká a jazyk mu v ústech zdřevěněl; zvolna se propadá do spánku navozeného léky. Prospí celou noc a dopoledne následujícího dne. Probudí se s hlavou docela prázdnou, vyčištěnou.

***

Když mu lékař vysvětlil, že to, co ho trápí, není stařecká demence ani roztržitost, na kterou má jako umělec právo, ale rané stádium Alzheimerovy choroby, propadl depresi. Irene, která byla u lékaře s ním, ho doprovodila domů. V kuchyni oběma uvařila kávu. Thomas se díval na hrst receptů, které jim dal doktor, a na brožuru s fotografií dvou objímajících se důchodců. On měl bílé zuby a ona šedou trvalou, stáli na vysoké hoře, na nohou pevné boty a v rukou trekové hole.

Příručka pro pacienty trpící Alzheimerovou chorobou a jejich rodiny, bylo napsáno na titulní stránce.

Zastřelit, řekl.

Tati, ozvala se Irene od sporáku.

Věděl, že cestou od lékaře plakala, seděla v taxíku na místě spolujezdce a ramena se jí třásla, pozoroval to ze zadního sedadla s pocitem neurčitého zadostiučinění.

Irene a její bratr se rozhodli nemoc co nejvíce zpomalit. Během prvních týdnů mu nakoupili spoustu potravinových doplňků, odvedli ho k psychiatrovi, který mu předepsal lehká antidepresiva, a pořídili mu rotoped. Zakázali mu kávu a cigarety. Thomas je ochotně poslouchal, zčásti kvůli tomu, že tíha, která mu ležela na prsou, mu nedovolila se bránit, zčásti proto, že věděl, že takové nasazení jim nevydrží dlouho. Nemýlil se. Po nějaké době začal znovu kouřit a pít kávu, rotoped, na kterém se nikdy nepřinutil jezdit, zacláněl v koutě pokoje.

Irene ho navštěvovala každý týden, ostražitě procházela bytem a kontrolovala, zda jsou věci na svých místech. Zaplatila mu asistentku (v dobách jeho dětství se jí říkalo posluhovačka), která mu denně nosila oběd a odpočítávala pilulky. Thomase taková péče rozčilovala, nicméně po čase se ji naučil ignorovat. Zajímala ho jediná věc: Bude moci ještě psát? Je dobrá paměť pro spisovatele nezbytná?

Záhy zjistil, že nepřichází jen o paměť, ale také o schopnost soustředit se. Rozčílilo ho to tak, že se nemohl nadechnout. Hlasitě lapal po vzduchu a křičel, řval na bílou stránku papíru, kterou se mu nepodařilo zaplnit.

Nakonec se vyčerpaně schoulil na židli, hlavu sevřenou v dlaních.

Rozpadá se. Jeho mysl už nemá oporu ve vzpomínkách, se ztrátou paměti ochrnula, zpomalila se. A navíc, jako výsměch, v ní zůstal projasněný střípek, chladný pozorovatel: je svědkem svého vlastního rozpadu.

*** 

Z Mühlhauselnu zbyl pouze hřbitov. Thomas k němu dojde pozdě odpoledne a okamžitě si všimne, že tu není sám, mezi hroby se prochází pár v cyklistickém oděvu. Muž i žena něco drží v rukou, Thomas musí mhouřit oči proti zapadajícímu slunci (urny, napadne ho), než pochopí, že oba cyklisté si nesou přílby.

Hřbitov je zachovalý, kamenná zeď nově opravená. U dřevěné branky stojí informační tabule, cyklisté si o ni opřeli kola. Thomase to popudí, a když vstoupí na hřbitov, ostentativně se muži a ženě vyhne. Kráčí mezi hroby a občas se zastaví, aby si přečetl nápis na některém z náhrobků. Pohřbívalo se tu především v devatenáctém století a často se tu opakují stejná jména, takže hřbitov působí jako památník jedné velké, rozvětvené rodiny.

Hroby jsou udržované a čisté. Thomas si dokáže představit, že je sem jezdí opečovávat potomci těch, kteří jsou tady pochováni. Od chvíle, kdy se otevřela česko-německá hranice, proudí davy německých poutníků neustále tam a zpátky, nenasytně se vrhají na místa, která kdysi byli donuceni oni sami nebo jejich rodiče opustit.

Thomas nikdy nepocítil touhu vrátit se zpět. Bylo mu osm let, když byl se svými rodiči a sourozenci odsunut do sběrného tábora a z něj přímo do Mnichova, na periferii zešedlou prachem a kouřem z továrních komínů.

Bolelo to, a tak se přinutil tu bolest spolknout.

Zapomněl na místo, které bývalo jeho domovem. Nebo se alespoň domníval, že na ně zapomněl, dokud mu lékař neřekl, že jeho mozek se začíná podobat děravému sýru.

Zatímco Irene šílela, on myslel na starou jabloň, která rok za rokem dávala tak velkou úrodu, že ji jeho matka nedokázala zpracovat. Dokonce cítil vůni jablek.

Zvláštní bylo, že jabloň mu vyvstala před očima přesně v okamžiku, kdy pochopil, že on sám už bude jen chátrat.

Osm let ji vídal z kuchyňského okna, pokroucenou a houževnatou. Když na konci války opouštěli Inselthal, právě kvetla, něžně a nevtíravě se nabízela včelám.

Od myšlenek na starý strom byl jen krůček ke vzpomínkám na vesnici, v níž se narodil a vyrůstal.

Inselthal.

Ostrůvek.

Opakoval si to jméno.

První kroky na umeteném zápraží velkého domu.

Bučení krav ve chlévě a vůně čerstvě vypraného prádla, které matka rozložila na trávu v sadu.

Růže pnoucí se podél oken.

Důlek, který v hlíně vyhloubila dětská pata, a hrst skleněnek s duhou uprostřed.

Poprvé ho napadlo, že by se měl vrátit. Vydat se proti proudu paměti, tam, kde všechno začalo.

Když o tom řekl Irene, celá se zaťala nesouhlasem. Jakmile si uvědomila, že s ním nehne, navrhla, že pojede s ním. Odmítl. Nakonec se dohodli na tom, že jí bude každý den volat.

Měl v úmyslu projít několik opuštěných vesnic v pohraničí a dojít až do Inselthalu. Trasa nebyla dlouhá, měřila kolem třiceti kilometrů a on si vypočetl, že na ni bude potřebovat necelý týden.

Představoval si, že to bude jako ponořit se do živé vody. Rozhodl se stopovat své dětství a možná si cestou promyslet další román. Poslední, protože Alzheimerova nemoc je progresivní onemocnění, jak se dočetl v příručce s usměvavými důchodci na obálce.

Irene mu pomohla sbalit batoh. Konzervy, dvě láhve s vodou, tablety na uklidnění. Sáček bonbónů, tabulka čokolády, mapa s trasou vyznačenou tlustým fixem. Ponižující cedulka (nechala ji zalaminovat), kde tiskacími písmeny stálo jeho jméno, informace, jakou nemocí trpí, a Irenino telefonní číslo. Odpřísáhl, že ji bude mít neustále u sebe. Také slíbil, že půjde pomalu a bude dělat časté přestávky.

Odvezla ho do města na okraji Českého lesa, kde přespal v malém hotelu. Druhý den dojel autobusem do údolí, kde začínaly turistické trasy. Byl rozjařený a trochu nejistý; v hloubi duše očekával, že jeho pouť zapůsobí jako nějaké kouzlo, že známá místa, která po tolika letech uvidí, zafungují podobně jako záplaty, že se vklíní do mezer, které po sobě v jeho mozku nechaly mrtvé neurony, a on bude znovu schopen psát, s myslí zdravou a nedotčenou, s dychtivou myslí dítěte.

***

Cyklisté jsou opravdu z Německa, zjistí to, poté co se k nim neopatrně přiblíží a zaslechne je mluvit. Odvrátí se, ale už je pozdě, všimli si ho a zkoušejí se s ním dorozumět lámanou češtinou. Neochotně na ně promluví a oni se zaradují, že je také Němec, ptají se, kam má namířeno a pochvalují si počasí. Žena je vysoká, s mohutným, do červena opáleným zátylkem a širokými ústy, pochází z Bavorska a ochotně mu sděluje, že na zdejším hřbitově leží rodiče jejího otce. Dokonce ho odvede k jejich hrobu, je pyšná na to, jak je zachovalý.

Thomas ze sebe vymáčkne několik pochvalných slov a uleví se mu, když oba nasednou na kolo, zamávají mu a zamíří pryč. Posadí se na kamenný obrubník a z batohu vyloví čokoládu. Když dojí, vytáhne telefon a zavolá Irene.

***

Irene je z rozhovoru, který dala redaktorce ženského časopisu, nervózní. Vyčítá si, že mluvila tak otevřeně, a má obavu, že otce zesměšnila.

Jakmile se Irene o Thomasově nemoci dozvěděla, začalo ji svírat množství různých strachů, které posléze vyústily v jeden obrovský: kdy se její otec promění v někoho neznámého? Kdy se péče o něj stane tak náročnou, že bude nezbytné umístit ho do ústavu?

Irene je v kanceláři, ale nedokáže se soustředit na práci. Myslí na otce, který teď prochází lesem, na opačné straně hranic. Uniká jí, jako to dělal po celé její dětství, když se zavíral v pracovně. Zná ho jenom prostřednictvím knih, a ty jsou tak mnohovrstevnaté, že o něm neví vlastně vůbec nic.

Každý večer tráví na telefonu a čeká, až zavolá. V hlase, který se ozývá ze sluchátka, pátrá po stopách nemoci. Když otec zavěsí, Irene sedí s telefonem v klíně a hryže si rty. Je toho tolik, co by mu chtěla říct, ale on ji nikdy nepustí ke slovu.

Je od ní daleko.

***

Poslední vesnicí před Ostrůvkem je St. Katharina. Stejně jako v předchozích vesnicích, i tady zarostly zbytky domů mlázím. Thomas pomalu kráčí úzkou pěšinou. Vzpomene si, že s některými dětmi z St. Kathariny chodíval do školy. Místo, kde stával kostel, je označené dřevěným křížem.

Thomas má chuť na cigaretu, ale nechce kouřit vedle kříže. Ujde několik kroků a posadí se na okraj cesty, teprve pak si zapálí. Vychutnává si ticho a samotu. Myslí na Irene a na recenze své poslední knihy. Když ji před dvěma lety dopsal, byl rozhodnutý odpočívat a k psaní se vrátit za několik let. Změnil by svůj plán, kdyby věděl, že onemocní? Byl každý den, kdy byl zdravý a nepsal, promarněný?

Thomas dokouří, zamáčkne nedopalek a vloží ho do kapsy. Odněkud z lesa se hlasitě ozývá pták, Thomas mu pozorně naslouchá. Kdysi chtěl znát jména všech ptáků a rostlin.

Kdysi chtěl znát všechno, aby o tom mohl psát.

Co zbylo?

A znovu, vůně jablek a matčina potu.

Záblesky vzpomínek, které se dřív nebo později vytratí.

***

Ten den už nikam nejde. Spacák rozloží nedaleko vesnice. Cucá bonbón a pozoruje noční oblohu. Postavení hvězd se od dob jeho dětství nezměnilo. Občas mezi mraky zabliká letadlo nebo satelit. Líbí se mu to, nepřipadá si sám.

O několik desítek kilometrů dál se na stejnou oblohu dívá Irene. Stojí na balkóně se založenými pažemi, mezi prsty drží zapálenou cigaretu. Oranžové světlo pouličních lamp je tak silné, že některé hvězdy nejsou vidět.

Když Irene dokouří, vrátí se do postele. Dlouho nemůže usnout. Přemýšlí o otci a o cestě, na kterou se vydal, cítí vztek, že ji vystavil takové úzkosti. Má  strach, že se Thomas v lese ztratí, že ho najdou zmateného a blábolícího, zraněného nebo dokonce mrtvého.

A zatímco Thomas pokojně spí, Irene počítá světla projíždějících aut, která se míhají na stropě.

***

Do Inselthalu Thomas dorazí po poledni.

Krátký záchvěv zděšení, podobající se rychlému mžiknutí očí - když tady byl naposledy, domy ještě stály. Teď jsou tu stromy, vysoká tráva. Tlusté šlahouny ostružin, mech nasáklý vodou.

To je všechno, co zbylo z jeho vesnice.

Thomas zhluboka vydechne, vytáhne krabičku s cigaretami a vykouří dvě, než se trochu uklidní.

Potom pomalu vykročí vpřed. Je zamračený, snaží se soustředit, vzpomínky se vynořují jen neochotně. Vystupují ze tmy a Thomas se je pokouší vsadit do toho, co vidí před sebou; otáčí se kolem své osy a náhle zakopne o zbytek cihlového zdiva. Zanadává a skloní se, některé z ledabyle poházených cihel v sobě mají kroužky na uvázání koní. Thomas pochopí, že stojí na místě bývalé kovárny. Naplní ho to radostí, jako by vyluštil složitý rébus.

Rozhlédne se a pokračuje dál, zvolna a uvážlivě, nechce nic uspěchat.

I v Ostrůvku zůstaly ovocné stromy; s kmeny porostlými lišejníkem jsou připomínkou dávných úrod. Místo návsi je tu travnatý plácek, Thomas si s přimhouřenýma očima představuje štíty domů, které náves obklopovaly. Je rozechvělý a sentimentální. Dům, ve kterém se narodil, stával na samém okraji vesnice.

Rozhodne se dojít na to místo krok za krokem, jako by po doušcích upíjel příliš studenou vodu. Cestou mine několik sklepů zasypaných sutí. Slunce se mu opírá do zad, na čele a pod nosem mu vyskočí kapky potu.

A náhle je tady. Nízké borůvčí, sem tam zapomenutý kámen. Les si vzal zápraží, okna i kuchyni, ve které matka pekla chléb.

Thomas odloží batoh. Rozechvělost se změnila v rozpaky, čekal euforii a místo ní se dostavila jen neurčitá rozmrzelost, zklamání. Prochází borůvčím a tenkou vrstvou napadaného jehličí, zastaví se na místě, kde kdysi stávala jeho postel.

Je doma.

Bezděčně se dotkne hlavy, tvrdé skořápky lebky kolem dohasínajícího mozku. Pak se vydá do kuchyně. Cítí, že se v něm začíná rodit tichá radost, zvolna postupuje jeho tělem, od konečků prstů (kde připomíná jemné brnění), přes břicho, hruď až k čelu.

Thomas se zastaví tam, kde bývalo velké okno, vedoucí na dvůr. To nejlepší - strom, na nějž se díval jako dítě, když u kuchyňského stolu jedl nebo dělal úkoly, si nechává nakonec. Prohlíží si smrky, které na dvoře vyrostly, maliní dusící věkovitou hrušeň, polámané stromky černého bezu.

Teprve pak zamíří pohledem na jabloň, která odjakživa dávala spoustu žlutočervených sladkých plodů. Je to grávštýnská jabloň (nesmírně ho uspokojí, když si vzpomene na celé její jméno), tiše stojí a hledí na ni. Po patře se mu rozlije sladkost, jazykem si přejede zuby a zacvaká jimi, stoličkami rozdrtí pár neexistujících jablečných jadýrek. Hltá strom očima, přeje si obtisknout si ho do sítnice.

A tak ho za nějakou dobu najde Irene, s rozzářenou tváří a přežvykujícího vzduch. Vyděsí ji to a rozčílí, má pocit, že neúnavné pohyby čelistí jsou dalším příznakem otcovy nemoci; netuší, že Thomas právě ochutnal své dětství.