Info

[Sulzbach-Rosenberg/OPf.-Austausch]: Tschechische Originalversion

Ráno, 6.30

Nedělní město ještě spí po vykalené noci.
Ráno vyzvrátilo na šedočerné tělo dlažby
poházené papírky od cigaret,
krabice od pizzy,
zmuchlané ubrousky od kebabů.

Sem tam převržená popelnice.
Tady to ale v noci žije -
pomyslí se náhodný cizinec.
Tady to v noci frčí -
řekne si zbloudilý
tanečník po party.

Tady by se dalo ještě něco sehnat -
řekne si feťák
a zamíří do zívajících dveří herny.
Tady to stojí pěkně za hovno -
říkají místní.

Cestou k nádraží potkávám
několik policajtů,
jak míří v civilu do práce.
Chůzi mají nacvičenou jako v uniformě,
ramena se vychylují pravidelně do stran,
očima přejíždějí svítající ulici jako světlometem.
V jejich hlavách zní:
Snad dneska bude klid.

Ranním městem se trousí pár ženských do práce.
Občas mihne modrou uniformou ajznboňák,
ten popelavý ledňáček neděle.

Nádraží jak obrovský osvícený chrám svítí do šera,
nádraží je vor, který se za chvíli odpoutá od břehu.

Dívka v pokladně je milá,
jak to ty holky dělají, je mi trvalou záhadou.
Na kovových sedačkách dospává noc
několik místních bezdomovců.
Přicházím na nástupiště číslo 2
a vcházím do červeného vlaku linky U 28
jedoucí do Rumburku přes Bad Schandau a Sebnitz.

 

Červený vlak, 6.40

Českých uklízeček je v soupravě vždy alespoň dvacet.
Obyčejnost se neschová,
jak by si všiml náhodný pozorovatel.
Nosí svetry od Vietnamců na holém těle,
nedobře padnoucí džíny, které si povytahují,
když vstávají ze sedaček., sukni nemá žádná.
Věk něco mezi třicítkou a smrtí.
Od rána nezavřou hubu,
nadávají na práci nebo pomlouvají ty ostatní,
které dnes nejedou.

Řeč se vždy stočí na to, kdo dělá dobře a kdo ne.
Vítězkou je ta, jež mluví, co možná nejagresivněji.
Ty vole, píčo, sem mu to řekla, ne, ať si políbí prdel,
ne, Němčour debilní.
Sem vynášela vodpadky a zalezla za popelnici
a dala si rychle cígo, co jako?
Všechno je sere.
Umět německy skoro nepotřebují.
Bazální řeč čistících prostředků je univerzální.
Mají tak dvakrát víc i s prachama na děti
než doma za čtyři až pět hodin práce.

V době výluky po červnových povodních
musela přestupovat tato zmatená plejáda
nadávajících slepic do náhradních autobusů.
Průvodčí se jim pokaždé smějí, když se pokolikáté
už nevyznají v jízdních řádech a nevědí,
kam bude přistaven přípoj na Dresden.

Jakmile vystupují z vlaku,
řada z nich má už v ústech nezapálenou cigaretu,
poté vytvářejí malé kouřové kroužky.

 

Schöna

Ponořená šíje protilehlého břehu.
Úpí  údolí.
Mlha na ponořených kamenech.
Tryskavá voda, zurčivé skoky.

 

Hřensko na druhém břehu

Pod mostem, kde  ústí Kamenice do Labe,
jsem periferním okem zahlédl dva muže v gumácích,
jak se sklánějí k říčním kamenům.

Zvedají je, přemisťují,
usazují do nových skulin.
Dávají kamenům nový smysl.

Celé hodiny bych mohl pozorovat
ty vyrýsované mužské postavy,
jak se v ranním svitu srpnového slunce
zabývají kameny,
jak pak tiše kouří
a zádumčivě civí
do dvou zcelených řek.

Občas nad nimi projede auto,
Na hladinou nalétne skorec,
ploutví blýskne losos.

Celé hodiny se tím zabývat,
umanutě.
Jen kameny v řece,
kameny ve vodě,
mokré, vlhké,
z rukou stále klouzajícími ryby-kameny.

 

Schmilka

(vzpomínka)

Čluny, černé kusy jater,
pevně spoutané mrazem u břehu.

V mléčném, vodním skle
jsou navždy uvězněna červená
a žlutá souhvězdí jablek.

Sudetská reneta,
boskoopské,
strýmka,
citronové zimní,
gdáňský hranáč.

 

Krippen

Znal jsem ji z Bűnauburgu.
táhla to s tou huličskou partou,
co všichni dělají tak třetí učňák,
který nikdy nedokončí,
flákají se po sídlišti
a pod okny řvou do bytů svých kámošů -
Máš něco?
Ne, jo, tak čus.

Říkal jsem jí indiánka,
ale výraz jejího obličeje připomínal
spíš eskymačku.

Náhle stála v 7.03 na peróně v Krippen.
Kolem sebe celý ten prostor dávno nepoužívaného nádraží
z obrovských pískovcových kvádrů
a svýma hnědým očima hledala
to vyhulené hovado v kšiltovce,
v mikině s kapuckou,
které vylezlo ze zadní části vlaku.

Tolik lásky v jejích kreolských očí
jsem snad nikdy neviděl.
Ty kaštanově zrezlé, říjnové oči.
Ty prozářené, vodorovné
mandorly mandlí.

 

Linie S 1

Zjevení

Nad Liliensteinem
visí šalupa plná mrtvých lamačů kamene,
kteří obzírají krajinu,
nohama klátí přes dřevěný okraj,
chodidla si smáčí v chladivém vzduchu,
pěchují si tabák do fajfky,
zapalují si,
podávají si křesadla
a když někdo vytáhne
z kapsy placku šnapsu,
zavdají si.

Usmívají se,

jak snoví revenanti,
mrtví a šťastní,
konečně odproštěni
od celoživotní dřiny.

 

Linea negra

(Pirna, červen 2013)

Čára ponoru zmizela.
Povodeň sestra mlhy,
plavuně plachých blat.

Slíbená jak nevěsta v dětství.
Uniká, klopýtá, litá jak saň,
jež strhává břehy a uším bere dech.

Vidíš, vytopené sklepy, vyhřezlé zadní dvorky,
obětované květiny, uškrcené keře.
Linie negry na výlohách obchodů, stav vody,
Až tak vysoko? To není možné? Jak je to možné? Nevěřím…
Cítíš, pach rybiny ve stěnách domů,
močí čpí potkaní cestičky.
Kontaminovaní dobrovolníci jdou ulicemi Perna
jako tajemné stíny s červenými baterkami místo očí,
v nozdrách jím píská šramot vln.
Pfíí! pfíí!
Plouží se v žlutých overalech, v bílých holínkách od mazlavého bahna.
Teď už osvobozeni jasem slunce a přesto…

Na ulicích se kupí vyhřezlé zapáchající skříně jak dobytčí břicha,
vysypané šuplíky plné vzpomínek, zrezlé věšáky s klíči do nepasujících zámků,
ztuchlé dětské oblečení, zkroucené žaluzie…
Vytrhané podlahy jak chřtány podzemních, dřevitých tvorů civí slepě
vzhůru ke stropům neštěstí.

V jejich očích se táhne strach jak havraní hejno nad polem,
jak lněné pouto bázně přestřižené náhlým ožehem jistoty.
Linea negra se táhne vertikálně podél řeky.
Podtrhává břeh, odděluje živé stvoly trávy od bahnité.
Při osychání, tvoří bahnité a písečné vrstevnice,
Tajemná svědkyně povodně, všudypřítomné memento vody.

Podobné plodové vody šplouchají i v tobě.
Tajemné si kryje obličej i pohlaví.
Linea negra klesá od pubické kosti dolů.
naznačuje zemité zatížení ženy i vesmírné přesahy muže.

Tajemná v záhybech, v březích jak člun uvízlý na písku…

 

Pechpuch

neboli smolnosmrad, stavěný z trusu černé zvěře,
tvrzený kelkou léta,
vztyčený uprostřed lesa jako trčící metafora zapáchání,
jako divnostožár,
jako maják mávající v ústrety,
jako divný ztrouchnivělý trn,
poškrábaný veškerou lidskou úzkostí,
jako lepící se stihomam na paty dětství,
jako šedivá kaňka kolomazi odpadlá
do šedavého prachu na cestě.

Kdo ho v krajině saské natrefí,
ten ví, že jeho život bude nedobrý,
i jeho děti, že mají do smrti na smůlu vystaráno,
že není možno uniknout,
změnit radius,
přetočit kormidlo,
najít nový azimut.

Ten ztuhlý menhir z hoven tam bude stát dál
a neznámí, bahnití lidé
se k němu budou chodit klanět
a přinášet obětinu.
Tak to bude!