Info

[Sulzbach-Rosenberg/OPf.-Austausch]: Tschechische Originalversion

Vlast

Myslím na všechny ty hranice, které člověk zakreslil na zemský povrch. Je to zvláštní věc. Jako by se lidská mysl otiskla v krajině. Hranice bytostně patří k lidskému uvažování. Stejně jako k němu patří představa nepřítele. Představa těch druhých - těch, co nejsou jako my, těch cizích. Hranice je myšlenka. Naprosto nehmotná politická abstrakce, kvůli které se v lidských dějinách vyvraždily miliardy lidí. Je to nejlepší příklad toho, jak člověk svými ideály opracovává svět, jakou sílu může mít slovo, jakmile se nabije tou správnou energií. Kolik lidí se jen za posledních sto let navzájem pozabíjelo kvůli slovu "vlast"?

Slyšel jsem příběh o vojákovi z jakési daleké země, snad odněkud z Asie, kterého nepřátelé zajali v pohraniční oblasti a odsoudili k smrti. Den před popravou své věznitele poprosil, jestli by mohl ještě jednou vidět svou rodnou zem. Oni mu překvapivě vyhověli a spoutaného jej odvedli k několik hodin cesty vzdálené hraniční čáře. Na jistém místě se zastavili a ukázali mu: tady je tvoje vlast. Voják padl na kolena, dotýkal se země, líbal hlínu a při pohledu na okolní kopce a stromy, které byly jeho domovem, se rozplakal. Loučil se s rodnou zemí, za kterou bojoval a za kterou měl už brzy zemřít. Jenže pak se věznitelé dali do smíchu, a jeden z mužů Vojákovi řekl, že se spletli, že tohle hranice není, že ve skutečnosti vede až za dalším kopcem a musí tedy jít ještě o kus dál. Když přešli kopec, všechno se zopakovalo. Potřetí už Voják zem nelíbal, hleděl na krajinu, najednou až podivně všední, neviděl žádnou rodnou zem, žádnou vlast, žádné nepřátelské území, žádnou hranici, kvůli které by stálo za to někoho zabíjet. Věznitelé se mu dál smáli a povzbuzovali jej, aby se rozloučil se svou vlastí, ale Voják už je nevnímal. Další den ráno jej ve jménu své rodné země popravili.

 

Myšlenka

Trvá to prý sedm let, než se vymění všechny buňky lidského těla. Než se veškerá hmota, ze které jsme stvořeni, očistí od minulosti. Jak dlouho se od minulosti čistí krajina? Cestuji pohraničím Čech. Voda v potocích chutná železem, je zarudlá, zrezlá. Z vesnic zbyly jen půdorysy. Kamenné čmáranice v hlíně. Někdo uřízl všechny domy těsně nad zemí, zbytky zdí potáhl mechem. Procházím mezi hroby zarostlými trávou, procházím obrysem kostela, opatrně míjím místo, kde býval oltář. Nad ruinou stavení se větví koruna stromu jako zastavená detonace.

A tudy vede hranice. Neviditelná čára, kvůli které se zde zabíjelo. Znovu mě napadá: hranice je pouze myšlenka. Je to myšlenka, která se zakrojila do krajiny. Změnila její tvář, zaryla se hluboko do země, během staletí z kořenů vyrvala celé pásy lesa, obrostla drátem nabitým elektřinou.

Hranice je myšlenka, kterou je nutné hlídat, kolem které je třeba postavit strážní věže a rozmístit hlídky, je třeba vyorat kolem ní hlínu, zahladit ji do rovna tak, aby na ní byla viditelná sebemenší stopa kohokoliv, kdo by se pokusil přejít na druhou stranu. Hranice je myšlenka, která se nesmí překročit, kolem které štěkají psi a ostré náboje ze samopalů.

 

Studená válka

Už dávno se tady nestřílí, dráty i strážní věže zmizely. Zmizely celé vsi. Lidé jsou pryč. Skoro se zdá, že tady nikdy nežili. Jakoby někdo rozfoukal vyhaslý popel. Krajina přesto stále myslí svým navyklým způsobem. Stále si pamatuje.

Jednou mi někdo říkal, že zvěř stále žije za železnou oponou. Během studené války stáda jelenů a srn definitivně změnila své trasy. Kvůli drátům a elektřině se začala vyhýbat hraniční čáře. Ta vědomost se předává mezi generacemi a zvířata z obou stran hranic tak stále dodržují zaniklou bariéru mezi východem a západem. Stále jsou ve válce.

 

Výlet

Na dvoře koncentračního tábora Flossenburg v poledním vedru postávají skupiny středoškolských studentů. Šminka, odlesky displejů mobilních telefonů, černě obarvené vlasy, podkolenní jamky. Dlouhá dívčí noha v příliš krátkých kraťasech, nějaké pihy, kluk kopl do kamínku, někdo jiný si zasunul sluneční brýle do vlasů jako čelenku. Průvodkyně se snaží překřičet těžkou techniku, lžíce bagru drhne o štěrk, stroje staví novou část pomníku zabitých. Vzadu, tam kde byly baráky dozorců, teď stojí rodinné domky. Někteří žáci si posedali do stínu, polední slunce je úplně bílé, vybělilo celé nebe i prostor dvora. Na horním rtu drobné kapky potu, cinknutí dvou kovových náramků jak se ruka zvedla, aby zastínila zrak. Jsou v půlce exkurze, před nimi je ještě celý jeden areál, před nimi je prohlídka sprch.

 

Graf minulosti

Ležel jsem na střeše betonového bunkru kdesi mezi Luční a Studniční horou na hřebenech Krkonoš. Po nebi letěly cáry mraků, beton pod mými lopatkami hřál, kolem borová vůně kosodřeviny. Jsou zvláštní všechny ty bunkry. Nikdy nevyužitá obranná linie, betonová vzpomínka na Beneše.

Tyhle bunkry trčí z české krajiny jako zkažené zuby. Většinu z nich už natrávil les. Jsou celé porostlé mechem a křivými stromky, pokoušejícími se uchytit v jehličí, nahromaděném na jejich střechách. Zevnitř vane jeskynní vlhkost smíšená s krevním pachem zkorodovaného železa. Jako děti jsme si kolem nich hráli na válku.

Tenkrát jsme byli malí kluci, kteří po sobě střílí z klacků, v teatrálních gestech padají na zem a hrají si na mrtvé. Nevědomky jsme ale vykonávali rituál. Ta dětská hra, les prošitý neviditelnými střelami, neviditelná krev z ran, neviditelná smrt v neviditelném boji, to všechno po letech zaplňovalo ta místa válkou, která se v nich roku 1939 mohla odehrát, ale nikdy se neodehrála. Zbylo jen zplanělé pohraniční opevnění, zbytečná obranná linie, která se po Benešově abdikaci pokryla mechem a rzí.

Na základě dekretů, které nesou jméno stejného muže, se po válce Sudety vylidnily. Stal se z nich podivný geografický snímek kolektivní paměti. Všechny ty rokle, lesy a ruiny se změnily v mohutný graf minulosti. I s tím postupným mizením, s chybami, s rozkladem a vyhasínáním, který je vlastní všem paměťovým stopám.

Každá krajin nejspíš potřebuje podobný kaz - místo kde se hromadí potlačená, odsunutá paměť. Každá krajina potřebuje své nevědomí.

 

Počasí duše

Jednou jsem kousek od hranic s Polskem u ruiny domu narazil na dřevěnou tabuli. Byl na ní stručně zaznamenán příběh, který se odehrál v domě, jež zde stával. Do domu kdysi uhodil blesk, projel celým stavením a zabil mladou matku, která v náručí držela malé dítě. Přestože matka byla na místě mrtva, chlapci se nic nestalo. Vynesli jej z hořícího domu a neměl na sobě jediné škrábnutí. Co se s ním dělo dál se na ceduli nepsalo.

Večer téhož dne mi kdosi vyprávěl o tom, jak se tady v pohraničních lesích stahovalo dřevo k cestám pomocí koňů. Pracoval tam prý jeden starý muž, nikdo nevěděl, odkud přišel ale obecně se mělo za to, že je to právě tohle zázračné dítě, jemuž blesk kdysi zabil matku a způsobil požár v jeho rodném domě. Ten muž měl starou kobylu, vychrtlou a kostnatou jako on sám. Staral se o ní a prý ji měl velmi rád. Nikoho jiného neměl. A možná i proto v něm občas, jakoby se něco převrátilo naruby, vybuchl šílený hněv, strašná nelogická nenávist a při podobných záchvatech byl ke zvířeti neuvěřitelně krutý. A lidé si říkali, že to možná nějak souvisí s jeho mrtvou matkou.

 

Samota dvakrát

Před usnutím si na toho muže s koněm vzpomenu. Představuju so to nějak takhle: jednou na podzim zapadla kobyla do bláta a začala vypouštět duši - koně to občas dělají, slyšel jsem o tom. Najednou přestanou bojovat. Vzdají se, jakoby už toho všeho bylo na ně moc. A přesto, že ještě nejsou úplně na pokraji sil, poddají se smrti, která zaplaví nejdřív jejich mozek a pak celý zbytek ochromeného těla.

Večer utopený v těžké mazlavé mlze, která se valí z lesů. Celý kraj pluje v té lepkavé, nedýchatelné páře, vznikající někde hluboko v lesích, v místech za hranicí mýtin a zemědělské půdy. Všude pach mokré hlíny, pach mokrých hřbetů lesní zvěře. Cesta jako linka bláta. V hluboké bahnité strouze vydřené v jílu stovkami smrkových klád stojí kalná voda. V kalné vodě kůň, kostnatá kobyla, před kobylou chlap.

Nejdřív se pokouší vyprostit ji po dobrém. Zahřívá ji vlastním tělem, masíruje svaly napjaté pod kůží, hladí ji a cosi jí šeptá. A najednou se v muži všechno zlomí, popadne prut a začne kobylu bít, řeže jí jak pominutý, švihá jí po hlavě, bije jí přes uši, přes zavřené oči. Kůň ryčí hrůzou, uhýbá hlavou. Chlap se už neovládá, jakoby se s každou další ranou propadal do deliria, jakoby se tím prutem dotýkal přímo smrti, která se usadila v koňském těle.

Chlap řve na zvíře a rve udidlo, kope do třesoucího se koňského svalu. Všude kolem mlaskavě dopadá déšť. Kobyla chrčí, napjatá jak struna, zkrz její zkažené zuby se cedí pěna, všude čpí koňský pot. V tom studeném dešti muž cítí, jak ze zvířete sálá teplo pracujících šlach.

„Tak dělej!“ vycedí ze sebe chlap a na ten pokyn se zatnou všechny svaly ve dvou tělech spojených koženým řemenem otěží. Chlap a kůň se spojí v jedinou křečovitou šlachou. V jeden jediný obrovský sval snažící se uvolnit sevření bahna. Chlap zařve a od pusy se mu vyvalí pára, kobyla třeští oči a zabírá z posledních sil. Všechno se pohne. Kaluže se pleskavě rozletí, prohlubně, v nichž až po břicho stojí zapadlé koňské nohy, se otevřou, začnou se s dutým lepkavým zvukem rozšiřovat, bláto do sebe vdechuje vzduch, mlaská jako by to bylo něco živého. Kůň se hýbe, chlap křikem povzbuzuje zvíře i sebe, seká nohy do jílovité kaše pod sebou, na rudém čele tepou fialově naběhlé žíly, krev duní v hlavě. „Ještě kousek, ještě chvíli vydržet, nepolevit, neustoupit,“ buší mu v mozku a spáncích. S dechem ze sebe vyráží nadávky. Táhne koně. Táhne za sebou svoje mizerné dětství, všechno opovržení které kdy zakusil, všechnu faleš, všechen smutek a samotu, svoje staré unavené tělo a úplně stejnou duši, celý svůj uplynulý život. Táhne za sebou celý svět. Táhne ho na okraj propasti. Svrhne ho dolů, do nicoty.

Překonali hranici bláta. Koňská noha se s mlasknutím vyloupla z jílu a dosedla na pevnější podloží, hned na to se kobyla vysvobodila celá. Chlap zavrávoral. Pustil otěže. Chvíli zůstal stát, předkloněný, ruce zapřené o kolena, dýchal a nevnímal nic, jen studený déšť, těžké kapky zajíždějící do vlasů na temeni a mráz co mu z toho běžel po zádech.

Ke kobyle která stála opodál došel s neuvěřitelnou lehkostí. Jakoby kdosi jeho tělu odebral veškerou váhu. Starostlivě prohlédl koni nohy, poplácal oddechující zvíře po boku a na chvíli se čelem opřel o jeho mohutný bok. Se zavřenýma očima stál a pozoroval barevnou skvrnu, která se mu rozrůstala pod víčky, vdechoval důvěrně známý pach koňské srsti a poslouchal něměnné ševelení deště. Pak vzal otěže, dvakrát na zvíže mlasknul a kobyla se za ním poslušně loudavě rozešla. Rozmoklou krajinou se spolu vydali kamsi do večerního šera. Kamsi za hranici tmy.

 

Sudety

jako už tolikrát
večer se přelévá do tmy
jižní svah chladne a černá
krajina kolem tebe stárne
jako rozkrojené jablko
zvídaví mravenci
prodloužili stezku přes jednu z tvých nohavic
nesou listí, klacky, mrtvé brouky
své vlastní zárodky
podobné zrnkům rýže
odnášejí i kus tebe
látka se začíná párat
prošitá kyselou jehlou mravenčí cesty
sedíš a čekáš
několik dnů prší
mraky se trhají
dělí se a znovu spojují
obloha hasne a zažíhá se novým úsvitem
jako už tolikrát
zvídavé vosy
začínají stavět hnízdo v tvém podpaží
rozvážně lepí plástev na plástev
do šestiúhelných komor
rodí průsvitné pulsující jikry
hnízdo roste a svrbí
v dlouhých chladných nocích tě hřeje
a jako lampa
osvětluje planý sad
a chátrající dům
čekáš
luční tráva kolem vzrostla
už nevidíš do kraje
uvažuješ tedy o tvaru a stavbě stébel
o pohybech větru
o malém počasí uvnitř louky
na krku a pažích
ti vypučely kluzké trsy neznámých hub
a jednoho dne shledáš
že na tvém břiše žije choroš velký jak talíř
pdům se po nějaké době zřítil
nosný trám puknul
střecha se propadla sama do sebe
cihlové stěny se rozdrolily v prach
plot kolem sadu dávno shnil
a zmizel beze stopy
něco se pokazilo s časem
jakoby už nebyl
tvé srdce udeří jednou za den
nedýcháš už dávno
v tvých nozdrách kvete jakýsi plevel
v ústech máš velké vlaštovčí hnízdo
slepené z bláta a slin
teď proti své vůli
zpíváš třemi tenkými hladovými hlasy
nálet zavátý z kopců
rychle vzrostl do čtyřmetrové výšky
kolem tebe se teď kýve nový les
nelze rozeznat
kde stával dům
ani kudy vedly hranice sadu
na křehkých nohou přicházejí zvídavé laně
za nocí spásají trávu z tvého těla
pijí z hlubokých tůní tvých očí
čas není
les zmohutněl a zestárl
jako už tolikrát
dny začínají a končí
a ty už najednou nejsi
a je to tak lepší