Info

[Sulzbach-Rosenberg/OPf.-Austausch]: Tschechische Übersetzung

Nejdřív jsem nebyla nijak nadšená.

Byla jsem už v Dachau, Buchenwaldu a Osvětimi, kvůli svému poslednímu románu jsem se tolik zabývala německou a polskou historií, že jsem si řekla: ok, to už by stačilo, prožila jsem s tímto tématem všechny možné pocity, reflektovala, vypisovala se z toho a zase dlouho mazala, až nakonec na mém místě vznikl jiný člověk. Janek Bilinski, polský zavlečený dělník.

No dobrá, tak tedy Flossenbürg.

V románu Co bude postrádat, až zemře jsem si pro sebe vymyslela dědečka a své matce otce. Ne jen tak. Ale protože člověk potřebuje nějaký původ. A protože se prázdná místa musejí vždycky vyplnit. Nejlépe životem. I kdyby jen fiktivním. Ale co je fiktivní a vymyšlený život? A co je příběh? A co je pro něj zásadní?

Moje babička nikdy neřekla, kdo byl otcem mojí matky, nikdy neodpověděla na otázky týkající se fotografií mužů z doby druhé světové války, vždycky strčila ruku do kapsy zástěry a mlčela. Modlila se, v kapse zástěry nosila růženec. Ani nikdo jiný z těch, co ještě žili, nemohl nebo nechtěl poskytnout informace. Moje máma byla bastard a na venkově, kde vyrůstala, jí říkali polačisko, ale široko daleko se žádný Polák nevyskytoval. Ani když babička umřela. A když byla babička po smrti už deset let, probírala jsem se zase jejími fotografiemi a třídila je. V té době se v mém rodném městě Biberachu na Risse konala výstava o Biberachu v době nacismu. Vesnice, kde žila babička s mámou, leží nedaleko Biberachu. A na výstavě i v katalogu jsem objevila fotografie, na nichž byli lidé, kteří byli stejně oblečení a vyfocení ve stejném prostředí jako muži na babiččiných fotkách. Samozřejmě jsem věděla o nucených pracích, taky jsem věděla, že zavlečené dělníky zaměstnávaly především větší firmy. Ale kde by se vzali dělníci na nucených pracích v malé vesnici v Horním Švábsku? Ale byli tam a ne zrovna v malém počtu a byli příslušníky mnoha národů. Pracovali v továrnách a někteří také ve vesnicích v okolí. Ale co spojovalo sedláky z vesnic s totálně nasazenými? Byla jsem jako elektrizovaná a začala jsem číst všechno, co existovalo o nucené práci a zvláště nucené práci v Horním Švábsku, především dizertace, protože mě ověřený badatelský materiál při mých rešerších zajímal víc než vyprávění pamětníků. A tak jsem se dozvěděla, že skutečně existovali sedláci, kteří ubytovávali dělníky na nucených pracích v případě, že bylo jejich pracoviště příliš vzdálené od hlavního tábora, a po dalších rešerších o displaced persons, tedy lidech, které se po válce octli v Německu a nemohli se vrátit tam, odkud pocházeli, rozhodně ne bez pomoci, jsem začala psát o Jankovi Bilinském, Polákovi, který se ve vesnici v Horním Švábsku zamiloval do Pauly, dcery sedláka, na jehož statku byl ubytován. Vznikl z toho román.

Na chvíli odbočím. Ti, kdo bydlí v domech s výhledem na bývalý koncentrační tábor, museli být odjakživa, abych to vyjádřila s přátelským údivem, vybavení velmi speciální odolností. Protože všechny domy, které tam stojí, byly postavené v padesátých a šedesátých letech a všechny jsou ve svahu otočené okny na areál koncentráku. Mít stále na očích základy stržených baráků i dva restaurované baráky, památníky nejstrašnějšího úseku německých dějin, mít stále na očích smrt tisíců lidí mučených celé měsíce a roky, znamená mít stále na očích také vlastní původ. Protože kdo z nás Němců nemá v bližším nebo vzdálenějším příbuzenstvu někoho, kdo si tak či onak, více či méně zadal s Hitlerem a nacismem?

V mém románu nedopadne příběh Janka Bilinského špatně, ale ani dobře. Nekončí happyendem. Cesty muže a ženy se poválce rozdělí. Tak to chtěl můj a babiččin příběh.

Ve Flossenbürgu, když už člověk hodně viděl a opravdu zvnitřnil koncentrační tábor a dobu po roce 1933 v celé šíři, může ještě navštívit expozici, v níž jsou vylíčené osudy jednotlivých vězněných lidí z celé Evropy. V takovém okamžiku jsou člověku velmi blízcí. A tím, co nazývám flossenbürský koncept postupného přibližování jednotlivým individuálním osudům, jsou mu ještě bližší.

Jdu k části, kde jsou vylíčené životní osudy lidí z Polska. Jak jinak.

A najdu příběh polského nuceně nasazeného dělníka, který se na statku v Horní Falci zamiloval do Němky. A ona od něj. Dopadlo to hůř než s Jankem Bilinským a Paulou v mém románu. Ale nakonec lépe.

Oba milence někdo odhalil a udal. Ženu odvezli do koncentračního tábora v Ravensbrücku (pokud si dobře vzpomínám) a muže do koncentračního tábora v Flossenbürgu, kde zažil i pochod smrti. Bylo to několik dní před osvobozením v roce 1945. Muž pochod smrti jen taktak přežil a byl na umření, když tábor osvobodili Američané. Po zachránění se uzdravil. A stejně tak díky příznivému osudu v hrozné době přežila věznění v Ravensbrücku i žena. Po osvobození se setkali, protože polský muž německou milenku hledal a našel. Po zbytek života zůstali spolu.

I můj Polák v románu hledal svou dívku Paulu. Ale s láskou to bylo jinak.

To se nedá vymyslet, slyšíme často, když něco dobře dopadne nebo se překvapivě obrátí k dobrému. Nevím, jestli je to pravda. Člověk si může vymyslet cokoli. Ale možná mu něco brání. Strach ze štěstí, strach z patosu a strach ze slz nad dobrým koncem jedné lásky a jednoho života, které mi tekly, když jsem stála ve Flossenbürgu před panelem s životopisem onoho Poláka, který musel hodně vydržet, a nakonec se dočkal dobrého konce. Jsem ráda, že jsem ho našla.

 

Ins Tschechische übersetzt von Jana Zoubková



Kommentar schreiben